“Tok mých myšlenek přeruší rána. Ze dvora hotelového komplexu, umístěného právě pod mým oknem, muž v oranžovém pracovním stejnokroji tlačí kontejner s odpadem.”
Oddychnu si. „Alespoň že v Berlíně svoz odpadu funguje.“ Existuje naděje, že zítřejší berlínské ráno bude klidnější než to dnešní kodaňské. Navíc tady by odpadky přilákaly spíš lišky než racky. V hlavě mi proběhne vzpomínka na dnešní ráno. Probouzí mě zprvu neidentifikovatelný hluk. V přízemním apartmánu, od jehož dveří jsou to maximálně dva metry k řadě vzorně seřazeného vojska popelnic — snad na vše, čemu během běžných denních rituálů může být ukončena fáze užití: papír a karton, plasty, kovy, sklo, bioodpad, drobné elektrospotřebiče, baterie, dokonce i nebezpečný odpad pro zbytky malířských barev či minilahvičky od laků na nehty. „Takový komfort hned přede dveřmi!“ jásám při prvním vstupu do kodaňského apartmánu. Bohužel, mým spoluobyvatelům — sousedům z dalších apartmánů — jsou nejsympatičtější kontejnery na směsný komunální odpad. Z neidentifikovatelného hluku se postupně vyklube křik hašteřivých koček. Nebo to jsou pokřikující racci? Možná do toho všeho cukruje i hrdlička… „Ticho! Konečně!“ Na chvíli udřímnu, když mě ze snu probudí druhé dějství. Teď už mi to nedá — vstávám, odhrnuji závěs a nevěřícně zírám!
Ještě před čtyřmi dny mi přišlo vtipné pozorovat racka, jak se usadí na modrou popelnici, ze které má nejlepší výhled na tu zelenou, která pro něho má jednoznačně atraktivnější obsah. Po prozkoumání terénu si z ní vytáhne plastový sáček, bravurně se s ním snese na chodník a s naprostou profesionalitou ho otevře a prozkoumá jeho obsah. Trefa! Jeho zobák začíná bojovat se ztvrdlými kousky bagety. Video zachycující tento povedený pokus o „roztřídění“ igelitového sáčku posílám kolegyni s dotazem, zda by racka nezaměstnala jako rozboráře odpadů. I když nevím, jak by zajistila, aby výsledky nebyly zkresleny o míru plýtvání potravinami, které by racek jako odměnu za svou práci sežral.
Rozbory různých druhů odpadů jsou nedílnou součástí odpadového hospodářství. Málokdo ví, že existují lidé, kteří se živí tím, že se prohrabávají přesně odebraným množstvím určitého druhu odpadu a třídí ho podle metodikou stanovených materiálových toků. „K čemu to?“ Jen tak lze například zjistit, jak disciplinovaní nebo nedisciplinovaní třídiči v určité lokalitě žijí. Kdybychom rozbory udělali z popelnic na směsný komunální odpad stojících před apartmánem, došli bychom jednoznačně k verdiktu: „Nedisciplinovaní!“ Nebo snad nevědomost omlouvá? Každá země má vlastní systém třídění odpadů. „Pravda, ale v mnohém se tyto systémy shodují. Konzumujeme-li stejné zboží, logicky tedy vznikají i stejné odpady.“ Možná bych určitou nejistotu pochopila u spolubydlících z mimoevropských zemí, ale ze Španělska, Francie či Čech!? Ráno se před aparthotelem objeví auto s českou poznávací značkou. Takovou dálku muselo osazenstvo vozidla překonat — na rozdíl ode mě, která se nechala pohodlně vést českými, následně německými a dánskými vlaky. Zřejmě z naprostého vyčerpání nejsou schopni rozeznat plast, papír, kov ani sklo, a tak nejenže všechen cestovní a večerní odpad končí v jednom sáčku, ale je i odložen přímo na zem k popelnicím. A tak se o službu přihlásí opět racek rozborář, který obsah tohoto pytle roztřídí podle vlastní metodiky.
Naopak překvapí skupinka kluků odkudsi z daleké Asie, kteří po vydařeném večírku mají snahu prázdné skleněné lahve od vodky vhodit do správného kontejneru, ale již přeplněného. Bohužel bez povšimnutí, že řada kontejnerů nejen začíná nádobou na sklo, ale i jí končí. Na druhou stranu řady tvořenou různými popelnice se jim už nechce — nebo jsou ještě příliš znaveni. Lahve tak končí opět na asfaltu. Racek rozborář je znalec, o tento druh odpadu neprojeví sebemenší zájem. Tyto a mnohé další sekvence popisující děj okolo kontejnerů považuji v podstatě za obohacení dovolené — kdyby nenastalo dnešní ráno. Ano, kontejnery na směsný komunální odpad už jsou tak vrchovaté a nově doplněné o ještě neprozkoumané pytle s odpadem, že si náš racek rozborář přibírá posilu. Kontejnery tak čelí nájezdu minimálně deseti obdobně proškolených racků rozborářů. Když jde o žrádlo, neplatí u racků žádná solidarita. Jeden racek otevírá krabičku s plátkovým sýrem a jeden plátek si hned nacpe do zobáku. Tento počin však vyvolává hysterický křik jiného racka. Po krátké rvačce přicházejí o další sýry oba aktéři; krabička se zbylými plátky se jim opět uzavře a už se jim ji nedaří znovu otevřít. Výsledkem tohoto „řádění“ je, že vzdálenost odpadů ke vstupním dveřím apartmánu se z původních dvou metrů zmenší na pouhých dvacet centimetrů. Ze spořádaného kontejnerového stání se stává hromada odpadů, připomínající počáteční fázi rozborů, kdy se odebere reprezentativní vzorek a ten se následně rozebere do jednotlivých materiálových skupin. Za pár hodin mi jede vlak, rackům rozborářům tak nenabízím pomoc s úklidem po rozborech, ale následně sedíc již ve vlaku píšu správci budovy. Doufám, že úklid nepřenechá sílícímu větru, který by z odpadů, ještě před pár hodinami spořádaně vložených do kontejnerů, vytvořil littering povalující se na nedaleké pláži. Z krásné dánské metropole, ve které jsou kontejnery na nejrůznější druhy odpadů dostupné v takové hustotě, že to ve mně vyvolává až žárlivost — a kde pomocné symboly u popelnic a na jednotlivých obalech jsou tak příkladně
návodné, si tak odvážím i tento smutný příběh.
Příběh, který svědčí o aroganci, bohužel těch, kteří
jsou ve městě jen na návštěvě.
Možná mít jednu z nejatraktivnějších spaloven komunálního odpadu na světě, která je i turisty často navštěvovaná — nejen kvůli krásným výhledům, ale i kvůli lezení nebo lyžování — vzbuzuje dojem, že není třeba odpady třídit. Že by za vše mohla právě spalovna, která tvoří nedílnou součást panoramatu města, ať už se člověk dívá směrem k opeře, na malou mořskou vílu nebo k Öresundskému mostu? Nebo ti, kteří plánují frekvenci svozu odpadů a nepočítají s neukázněnými turisty? Nebo to svedeme na ukřičené racky?
Napsala Terezie Pačesová
ZDE její prezentace na konferenci “Littering – jak na čisté obce”